Závislosti

13. dubna 2010 v 16:58 | T-R |  Mé literární zločiny
Ze soutěže Psaní pod Černou věží.

***

Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrává ve velikém městě. To město bylo šedé a studené, oblohu halil kouř a mimo betonu a kovu tam snad ani nic jiného k vidění nebylo. Žilo tam mnoho lidí, někteří šťastní, někteří ne, ale společné měli to, že jim nezbývalo nic jiného. Jedinou výjimkou v tom nudném a smutném městě byl park na rohu jedné z hlavních tříd. Pamatovali ho i ti nejstarší z města. Byl tam snad odnepaměti, stále stejný se svým snad stoletým zahradníkem, pečlivě udržovaný. Jak čas postupoval, obehnala ho vysoká zeď a branka s velkým zámkem, ale on sám se nezměnil.

Každé slunečné odpoledne, jen co dětem naposledy zazvonilo v nedaleké škole, se park plnil lidmi. V létě tu na trávě polehávalo obyvatelstvo zvláště ženského pohlaví ve snaze zachytit alespoň pár slunečních paprsků přes hustý smog, pobíhali tu psi se svými majiteli, občas tu děti hrávaly kuličky. Jakmile se blížil podzim, park se stával opuštěnějším a opuštěnějším. Těch pár stromů shodilo listí, keře opadaly. Každé ráno se přicoural starý zahradník, listí pohrabal a na káře odvezl. Sem tam se tu ukázal někdo jiný. A když napadl sníh, branka se zamkla s konečnou platností až do jara. To bylo období klidu a ač tam nikdo nechodil, park ožíval.

To, co nebylo vidět v "sezóně", se objevilo po ní. Kdyby někdo nahlédl skrz mříže, viděl by pobíhající veverky, havrany a sojky na větvích, štěbetající sýkorky. Jenže to nikoho nezajímalo. A tak si park užíval chvíle samoty. Na jaře se zase odemklo a vše začalo nanovo.

Toho jara však přišla změna. Ledy roztály a branka bylo pořád zamčená. Slunce již dokázalo hřát a park byl pořád uzavřen. Starý zahradník nepřišel. Až mnohem později vrátka odemknul někdo jiný, ale to byla za zdí již neprostupná džungle, kterou obývali toulaví psi, zablešené kočky a… veverky. Stromů tu bylo dost a rostly si, jak chtěly, cestičky z oblázků se ztratily ve vší té zeleni. Kromě toho, o pár bloků dál vyrostl nový lesopark, tak kdo by chodil do starého zapleveleného parku? Zdejší klid byl narušen pouze jedním vetřelcem.

Byl to kluk, stěží deset mu mohlo být. Když přišel poprvé, měl na nose brýle posazené nakřivo a ve tváři byl rudý, jak před někým utíkal, co mu krátké nohy stačily. Přišel se schovat a byl moc rád, že zrezlá branka povolila. Jak čekal, až rozzlobené hlasy za zdí utichnou, sedl si pod strom a usnul.

Byl tam cizí a jak už to bývá, jeden zvědavec se to odvážil prozkoumat. Veverčák v nejlepších letech - čokoládově hnědý s bílou náprsenkou - hbitě sešplhal ze svého stromu a opatrně se plížil ke spícímu dítěti. Čumáček mu cukal, jak nasával cizí pach. Při každém pohybu kluka sebou cuknul připraven dát se na útěk, ale dítě spalo tvrdě. Až když se veverka dotkla jeho dlaně, probudil se. Náš čokoládový veverčák se dal na útěk, ale kluk ho nepronásledoval. Ba co víc, dokonce ho ani nechtěl sežrat. Veverčák ucítil libou vůni. Chlapec mu nabízel oříšek.

Nepřišel, bál se. Když ale chlapec odešel, - oříšek nechal provokativně bělat na tmavé zemi - neodolal a lehce uždibl. Byla to dobrota, takový oříšek ještě neměl. Ta chuť, ta vůně! Druhý den veverčák netrpělivě vyhlížel chlapce s dobrými oříšky… a on skutečně přišel.

Stal se z toho jejich rituál. Chlapec pokaždé veverčáka lákal na dobroty, veverčák se den ode dne přibližoval víc a více, ale pamlsek z ruky nepřijal. Stále ještě lidem nevěřil. Chlapec vytrval a nakonec si veverčáka přece ochočil.

Od té doby každé odpoledne sedávala jedna veverka na vrcholku branky a vyhlížela svého chlapce. A chlapec byl přesný. Tak jim ubíhaly dny a týdny, dokonce i měsíce. Náš veverčák díky pravidelné stravě zůstal pěkně kulaťoučký i na zimu a těšil se dobrému zdraví.

S dalším rokem však návštěvy kluka byly čím dál kratší. Začal chodit obden, někdy ob dva. Veverčák to nechápal a každý den sedával na svém místě. Vyhlížel. Chlapec nepřicházel.

A pak ho uviděl. Na protějším chodníku šel jeho chlapec s dalšími lidskými mláďaty. Byl sice trochu větší, než si ho veverčák pamatoval, ale byl to on. Seskočil z branky a poprvé za svůj život se vydal mimo park. Rozběhl se. Přece mu kluk nesmí utéct! Blížil se k němu. Ano, byl to on, nemýlil se. Kdyby tak na něj mohl zavolat, ať počká! Veverčák běžel, co mu nožky stačily, běžel po té tvrdé šedé zemi, v které si lidé tak libují… Chtěl oříšek! Bude mít svůj oříšek, krásný bílý oříšek! Oří…

Zaskřípěly brzdy. "Tati, tati, tys přejel veverku," kvílela holčička na zadním sedadle modrého vozu. Mužský hlas cosi odvětil, ale to už bylo auto dávno pryč. Chlapec se otočil a jeho oči spočinuly na tělíčku veverky uprostřed silnice. V jeho očích se mihl zvláštní stín. Vzpomněl si?

"Placatá veverka," ukázal na ní a zasmál se. Parta dětí kolem něj se k jeho smíchu přidala. Kdo ví, jestli mu v té chvíli došlo, že sám byl příčinou smrti té "placaté veverky". Tedy, vlastně ne on. To jeho oříšky.
 


Komentáře

1 poetiza poetiza | Web | 14. dubna 2010 v 9:10 | Reagovat

Přečti si povídku Lišák od D.H.Lawrence. Mohla by se ti líbit.

2 Gloom Gloom | Web | 26. dubna 2010 v 10:56 | Reagovat

Pěkně a čtivě napsáno. Ale veverka, to není jak pes. Pár jsem jich měl a jediné, co je na člověku zajímalo, byl opravdu jenom ten oříšek. Jak ho nedostaly, šly prostě jinam. Nějaký člověk, co se na ně těšil, je bez kusu žvance nezajímal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama