Ztracené sny

30. května 2010 v 16:05 | T-R |  Miš-maš
Všichni jsme tak malí, ale přece se snažíme měnit svět. Prý je to tou bouřlivostí mládí. Prý stářím zmoudříme a pochopíme, že není naším úkolem měnit svět, stejně to nedokážeme. Přemýšlím, zda to, než zmoudření, není spíše rezignace.

Snad každý jsme v mládí o něčem snili, někteří sníme stále. Pod tíhou reality často na své sny zapomínáme, ale stačí se v tom hektičnu dnešní doby zastavit a zamyslet, jistě přijdeme na nějaký svůj dosud neuskutečněný sen. Je nádherné žít život a mít ho naplněn prací na svém snu. Proč v nás rodiče, výchova a společnost ubíjí tu touhu po naplnění? Proč dnes není běžné, aby si člověk za svým snem šel a okolí ho podpořilo?

Kdepak, dnes se na takové lidi, co si za svůj sen bojují, nazírá jako na blázny. Jsou mimo konvence, dělají si, co chtějí, narušují uniformitu. Je smutné, jak toužíme po tom býti normální. A co považujeme za normální? Vše, co se týká větší skupiny lidí. To, co bylo dříve extrémem a rozšířilo se mezi více lidí, stalo se normálním. Jistě, naše jednotná druhová příslušnost nás předurčuje k tomu, být si podobní v základních rysech svého chování a jednání. Ale být všichni stejní? Možná to tak zvnějšku vypadá, ale neříkejte mi, že všichni uvažujeme stejně, že máme v hlavách to samé. Nesmysl, jen to tajíme, abychom přece byli normální!

A tak si namlouváme, že naším snem je například studovat obchodní akademii (dále jen OA) a pak se v tomto oboru živit. Vážně si myslíte, že všichni studenti OA měli stejný sen? Že všechny ty tisíce mladých lidí sní po nocích o tom, jak budou od osmi do čtyř sedět v kanceláři? Nepřijde vám to trošku jako nesmysl?

Obdivuji lidi, kteří navzdory všemu stále věří ve svůj sen, dělají a obětují cokoli pro jeho splnění. Já sama se k nim chci připojit.
 


Komentáře

1 jelizaveta jelizaveta | Web | 30. května 2010 v 18:31 | Reagovat

Když jsem byla malá chovala jsem se jako já - přirozeně. Potom se mi ale zdálo, že mě nikdo nemá rád, že jsem jiná...divná. Uzavřela jsem se do sebe a chovala se jako ostatní, jenom aby si mě náhodou nevšimlo moc lidí. Ale tak před dvěma rokama a musím říct, že taky díky některým lidem, jsem si uvědomila, že mě ostatní můžou mít rádi i takovou jaká jsem a chci být. A hlavně, že se taková budu mít ráda já. Od té doby si šíleně užívám život. Přesto jsem ráda, že mi to zase někdo připomněl...to o těch snech a vlastně o tom že člověk má jít za tím co chce.
Díky =)

2 poetiza poetiza | Web | 1. června 2010 v 15:16 | Reagovat

Na konci života zbyde jen krutá msta!
Že se ti rodina a ostatní jen pletly pod nohy! :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama