Tajemství v lidech

3. června 2010 v 18:41 | T-R |  Miš-maš
Někdy přemýšlím o tom, co si lidé okolo mě mohou myslet. Co se jim honí v hlavách? Co je za tou bariérou očí, více či méně propustnou? Bohužel, pokud se to nerozhodnou sami odtajnit, povětšinou můžeme jen hádat. Je darem z nebes mít někoho, u koho známe tajemství, která v sobě nosí, myšlenky, pocity, názory. K tomu stavu však vede dlouhá cesta.

Ale nedělá právě to tajemství lidi krásné? Není to ono úžasné vzrušení ze života, když tu stále zůstává neznámá proměnná v počtech? Zároveň to však také znamená příšernou bezmoc a zklamání, pokud se, byť jen špetkou, naděje upneme k nějaké své domněnce. I to zklamání k životu patří a je naprosto nezbytné. Protože vše, co se nám v životě přihodí, je cestou k poučení, lekcí v našem vývoji kupředu, naprostou nezbytností k dosažení smíření.

Snad zním jako nějaký náboženský fanatik, ale jsem jen obyčejný člověk. Nikdy bych o sobě neprohlásila, že jsem věřící. Nikdy dříve. Avšak v (snad každém) životě nastane okamžik, který nás donutí vše přehodnotit. Okamžik, v kterém věci dostanou nový rozměr a život nový smysl. Jsem nesmírně vděčná za tento obrat v mém bytí. Nyní se mi zdá, že to co bylo dříve, bylo podivně prázdné, nenaplněné.

Ó je, když to tak po sobě čtu, vážně to vypadá, že jsem se přidala k nějaké sektě. Ne, myslím, že víra je ten nejosobnější prožitek, ke kterému si každý člověk hledá svou vlastní cestu, proto nepovažuji církve či sekty za důležité, co se skutečné víry týče.

Chtěla bych zjistit, kolik lidí okolo mě našlo tu svou skutečnou víru. Chtěla bych je poznat všechny, rozdílné názory na smysl, směr a důvody bytí. Ale ze všeho nejdříve chci poznat to, co se ještě dalšího skrývá ve mně ukryto.

Tento blog zakládala osoba, co se považovala za vše, jen ne za romantickou duši a hluboce věřícího člověka. Romantický tučňák, pcha, pouhá ironizace vlastní neústupně tvrdé a chladné entity. A pak si přišel život a řekl, že je na čase dát přetvářce sbohem. Začala jsem tu s psaním článků, co nebyly chladné, tvrdé a neosobní, jak to přece mělo v prvotním plánu být. Nebyly to články vzbuzující obdiv nebo závist, jak jsem kdysi, v záchvatech méněcennosti, chtěla. Přišla změna a náhle to bylo prostě to, co ve skutečnosti cítím a jak doopravdy žiju. Vylévala jsem si tu to nejniternější, co mám. Život mi řekl, že to, co mám uvnitř, skrývat nemusím. A od té doby miluji každý jeho okamžik. Jsem šťastná.

Tak je to v mém skutečném světě. Ne jen tady, v tomhle smetišti dobrých i špatných výtvorů, důležitých i nedůležitých počinů a správných i chybných informací. Nepíšu to tu, protože doufám, že udělám dobrý dojem, budu někým lepším, než jsem, nebo abyste mi, nedej Bože, záviděli. Píšu to (a nejen tohle), aby si to mohl přečíst i někdo další. A možná, že ho to osloví, něco mu to přinese, anebo to alespoň přinutí k zamyšlení. Třeba to bude jeden člověk za celý život tohoto blogu, který tu, doufám, bude dlouho. Ale i kdyby mělo jít o pouhého jednoho človíčka, pak tato má snaha přinesla ovoce.

Já už se nechci bát společnosti, nechci se přetvařovat a také jsem s tím již nadobro skončila. Chci šířit pozitivno ve svém okolí, chci všem říct, že i když se to dnes moc nezdá, city a víra nejsou špatné a není špatná ani touha po naplnění.

Přečtěte si to, pošlete to dál, řekněte to všem. Šiřte se mnou pozitivno!
 


Komentáře

1 poetiza poetiza | Web | 4. června 2010 v 11:46 | Reagovat

Ty píšeš jak Max Kašparů, hezky, jen tak dál. 8-)

2 jelizaveta jelizaveta | Web | 4. června 2010 v 19:47 | Reagovat

tohle se pěkně píše když je člověku dobře, ale mě je špatně a v tuto chvíli, musím přiznat mě všechno pozitivní opouští...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama