Klára

9. dubna 2012 v 10:38 | T-R |  Kapitoly Cyrilova života
Venku poletoval sníh, blížily se Vánoce. Cyril seděl na barové stoličce jednoho zakouřeného pubu a hypnotizoval dno poloprázdného půllitru. Po dlouhé době měl zase jednou před sebou pivo a čím déle ho pil, tím více pochyboval, zda mu vůbec kdy chutnalo. Byl sám. Nikdo si k němu nechtěl přisednout, protože byl ztělesněná zanedbanost. U jeho nohou se navíc povaloval Malý pes, který svým pachem zaplašil ty, které neodradil Cyrilův vzhled.

Ostatně, nebyl tu ničím zvláštním. Podnik, jenž se honosil slovem pub v názvu a dle vývěsního štítu měl být pravou irskou nálevnou, byl vyhlášeným doupětem zoufalců, kriminálních i jiných živlů. Cyril sem ale chodíval rád už dříve, dříve než se sám stal osobou z okraje společnosti. Měl rád tu atmosféru, občas se se zvláštním zalíbením přimotal k nějaké rvačce a pak se ploužil nocí domů. Ano, nebydlíval daleko, byl totiž ve svém rodném městě.

Vždycky na zimu se stahoval do měst, poslední dvě zimy trávil právě doma. Už se nebál policie, protože byl nyní oficiálně mrtvý. Mohl se bát jedině těch, co stáli mimo zákon. Nedokázal je pojmenovat, neznal jméno organizace, se kterou se tenkrát zapletl. Věděl jen, že oni jsou schopní najít ho všude a až budou potřebovat, tak ho také najdou a využijí. Někdy se před spaním modlil, aby ten den již přišel. To ve chvílích, kdy usínal promodralý zimou, hladový a nešťastný. Představoval si, jak se vzpírá neznámému muži, ten vytahuje zdraň a tři kulky končí Cyrilovo utrpení na tomto světě.

Malý pes vyskočil a ukořistil šálu visící ze židličky. Cyril se po něm otočil a na psa zasyčel. Voříšek pustil svou kořist, stáhl ocas mezi zadní nohy a přitiskl se co nejvíce k zemi. Ta šála byla od jeho sestry. Zvedl ji ze země a oprášil. Dostal ji první zimu, co trávil tady. Byla to první zima na útěku, kdy byl alespoň trochu doma.

Tak se tedy vrátil. Seskočil na perón a zadíval se na vývěsní tabuli s názvem jeho rodiště. Bylo mu zvláštně, cítil se dojatý. Samým rozrušením málem zapomněl ve vagónu Malého psa, na kterého byly schůdky vlaku příliš vysoké. "Tady jsme asi doma," řekl a přestíral, že to patří psu. Ve skutečnosti ujišťoval sám sebe, potřeboval to. Cítil se jako školák. Ne, hůř, cítil se jako se svojí první holkou.

Byl napjatý. Čekal, odkud vyskočí některý z jeho démonů a zabije ho, nebo hůř, donutí ho zůstat na živu a trpět. Většina těch strachů byla však vybájených, jak se postupně střádaly v dlouhých hodinách nejistoty a obav do jeho mysli. Jako v mátohách vyšel z vlakového nádraží a procházel ulice, jimiž chodíval kdysi sám i s někým. Ukazoval své město Malému psu a sám sebe tak uklidňoval. Nakonec došel ke svému oblíbenému místu, k jezu na řece Malši. Ač byl sníh, posadil se na kamenné dláždění a poslouchal hukot vody pod tenkou ledovou krustou. Malý pes vesele hopkal okolo.

Náhle Malý pes zbystřil a tiše zavrčel. Cyril zvedl zrak a ztuhl. Instinkty jasně velely, ať co nejrychleji zmizí. Nemohl. Vstal a zůstal koukat na pomalu přibližující se povědomou siluetu. "Cyrile? Jsi to ty?"

Nemohl odpovědět, jen polykal slzy. Nehledě na to, jak byl špinavý, ji objal a ona objetí opětovala. Klára. Jeho malá sestra.

"Mohl byste si zavolat to psisko?" přerušil tok Cyrilových myšlenek kuchař, který se celkem neuspěšně pokoušel vyhnat koštětem Malého psa z kuchyně.

"Ale jistě," odpověděl ještě omámený vzpomínkou. Slabě, mezi zuby pískl na psa a vytáhl bankovku.

"Dnes je to na mě, že jste tak zasmušilý," zastavil ho barman s nepatrným náznakem soucitného úsměvu. "Přijďte zítra večer, určitě něco zbyde pro psa," dodal.

"Díky," řekl prostě Cyril a omotal si okolo krku šálu. Kdysi vonívala Klárou, to asi jak ji sama pletla. teď už na ní byl jen oblíbený sestřin vzor a modrá barva, ale to Cyrilovi stačilo.

Přestal se bát. Nebylo vlastně čeho. Usmál se. Spadla z něj obrovská tíha.

"Pojď kamaráde, dnes budeme spát doma."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama