Malý pes

9. dubna 2012 v 10:36 | T-R |  Kapitoly Cyrilova života
Bylo to zatraceně těžké. Cítil, jak mu v dlaních prokluzuje hrubá promáčená pytlovina a motouz, jímž byla převázána, mu rozedírá kůži. Slyšel těžké supění na druhém konci balíku a uvažoval, kdo to dříve vzdá. Měl pocit, že mu co nevidět vyletí paže z ramen. Skrz pytel prosakovala tmavá páchnoucí tekutina a pleskala na dlažebních kostkách Rašínova nábřeží, kde jen černé vody Vltavy němě příhlížely tomu, co se mělo stát.

"No tak, pohni trochu, Karle!" Vzpamatoval se a byl za to moc rád. Tyhle vzpomínky nepatřily k jeho oblíbeným. Zabručel něco na odpověď a přehodil si vlhký pytel přes rameno. Jenže tentokrát to byl pytel padavčat, byl jasný den a on byl v sadu, kde nyní pracoval. Trochu litoval, že si nevymyslel sympatičtější jméno, popravdě, Karel se mu už trochu zajídal. Měl rád svoje původní jméno, i když v mládí za ně rodiče často proklínal.

"Jsi ještě hloupější než tvoje jméno! Kdo by mohl mít rád někoho jménem Cyril!"

"Cyrile, podívej se na sebe! Ubožáku!"

"Cyrile, kde máš Metoděje? Radši utekl, viď?"

Ale měl to jméno rád. To byl přece on. Byl to on před tím, než se to všechno tak hrozivě zvrtlo. Slezl z malé meze k valníku a vysadil na něj svůj náklad. Na chvíli si sedl do stínu vozu. Společně s ním tam usedl další muž a nabídl mu vodu z lahve. Prý se jmenoval Honza, ale Cyril mu to nevěřil. Oni všichni, co zde pracovali, byli donuceni vlastním životem pracovat na kraji světa, načerno, anonymně. Nebavili se spolu, nikdo se nikoho nevyptával. Až skončí sběr jablek, najdou si jinou práci. A pak se tu za rok zase možná sejdou, letmo přepočítají, kdo ubyl, a budou doufat, že se těm nepřítomným dostalo dobrého konce. Když ne dobrého, tak alespoň rychlého.

K Cyrilovi se připlazil pes, drobný voříšek se zjizveným čenichem a plandavým uchem. Honza se natahoval pro kámen, aby ho zaplašil, ale Cyril jej zastavil a psa pohladil po srsti. Byl rád, že má v té bryndě alespoň nějakého kamaráda, nicméně ho stále intenzivněji tížila samota. Kdysi býval rád v lidské společnosti, měl rád své přátele a ženy, měl rodinu a vždycky někoho, s kým si mohl přátelsky poklábosit i zaníceně diskutovat. On mluvil rád. Kdysi.

Jak moc se těšil, až se zbaví toho neustálého vtíravého pachu hnijících jablek. Už zítra odejde z téhle proklaté díry a vydá se na cestu kamkoli. Na pár dní zase bez domova, bez práce, bez závazků. Tohle mu vlastně vyhovovalo nejlépe. Jen kdyby nemusel tak často a tolik jíst, to by se mu žilo. Potloukal by se světem, potkával stále nové a nové lidi, nikde by se dlouho nevázal. A možná, možná by s ním šel i ten malý smutný pes.

Je smutný stejně tak, jako jsem smutný já, pomyslel si a v duchu se maličko pousmál. Ano, jsme smutní dva. Tato jeho myšlenka byla po dlouhé době první veskrze krásnou myšlenkou. Připadalo mu báječné, že se může o své břímě rozdělit. A sám sobě si přísahal, že se bude o malého psa starat tak, aby s ním zůstal. Vzpomněl si na dobu, kdy byl dítě, a na dávné hry na indiány. Už věděl, že jeho malý pes navěky ponese divné jméno - Malý pes. Jako indián, usmál se a něžně svého Malého psa zatahal za ucho
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama