Zpověď ženy

7. dubna 2012 v 0:16 | T-R |  Mé literární zločiny
Někdy vás život postaví do situace, která změní vše. Od základu. Jen stagnace na životní cestě je prý tím špatným řešením. Na zhroucení se dosavadní představy o sobě samém však příliš pozitivního stále nenacházím. A pokud tento převrat v mysli hrdé ženy způsobí muži, je to lekce zatraceně tvrdá.

Snad zčásti vrozeně, zčásti výchovou, mi byla do vínku dána právě ta hrdost. Od počátku mého dospívání nebylo pochyb o tom, že ze mě bude silná osobnost. Žena jdoucí si tvrdě za svým cílem, zásadová, inteligentní, svá. Taková, co je schopna stát si za svým názorem, pokud ho považuje za správný. Změnit ho, pokud k tomu má dobrý důvod. Žena, která se nenechá ponížit.

A zde začaly první potíže. V období radikálních názorů, jakým puberta beze sporu je, byla má nově nabytá osobitost odmítána. Nicméně, ač vyčleněná, připadala jsem si jako člověk obdivuhodných kvalit. S postupným vyzráváním jsem obdivuhodná připadala dokonce i okolí. Ale svět se, bohužel, s obdivuhodnými lidmi nikdy příliš nepřátelil. K čemu potom byly tak úžasné vlastnosti jako zásadovost a cílevědomost, pokud právě ty způsobovali odcizení od lidí?

Byla jsem obdivovaná a osamělá. Stejně jako romantičtí hrdinové, oslavovaní ve své tragédii života. Nemělo to tak být navždy, protože se chystala na jeviště mého života poprvé vkročit další postava. Hrdina, který se oddělil od komparzistů.

Už jsem nebyla adolescent, když jsem potkala pana Prvního. Nebyl to první muž mého života, ale byl to ten první, na kterém mi opravdu záleželo. A světe div se, čím více jsem se snažila přidat ho k zástupu svých obdivovatelů, tím více mi unikal. Velice brzy se naše role otočily. Já, doposud hlavní postava svého života, jsem se nevědomky uvolila k přenechání svého vyjímečneho místa ve světle reflektorů panu Prvnímu.

Nemohu říci, že by mě ponížil. Ponižovala jsem se totiž sama. Soustavně. Nemá cenu, abych mluvila o všech eskapádách, kdy jsem já, která nikdy nikoho nepotřebovala a nikdy nikoho neprosila o pozornost, byla schopná rozcupovat na kousky svou sebeúctu a vyhodit ji z okna. Prosila jsem, aby mě obdivoval, maskovala jsem to prosbami o lásku, jakou mi nikdy nemohl a nechtěl dát. Nenápadně jsem ničila vše, na čem mi kdy záleželo, především obraz sebe samé.

Nikdy nebyl můj. Jediný jeho cit vůči mě byla a je nenávist, jen tu jsem dokázala vypěstovat ze své touhy po obdivu mé dokonalosti. Po dokonalosti, která měla čerpat z pochybení druhých, po bezchybném obrazu tvrdé individualistky. Zanechala jsem sama sobě hluboké šrámy na duši, i po letech stále krvácející bolestí, plné mokvavého sebeobviňování a sebenenávisti.

Ano, až tam mě dohnal. Když přestalo útrpné lízání ran pošramoceného ega a racionalita se pokusila znovu převzít moc, došlo k prvnímu pokřivení dříve zdánlivě dokonalé osobnosti. Nenávist, obviňování, lítost. Odpor nad vlastním ponižováním se postupně přerostl ve zhnusení z vlastní povahy prahnoucí po obdivu. Cítila jsem spalující hněv k lásce, kterou jsem poprvé v životě pocítila a která nedokázala vše změnit a překonat, jak to mělo být. Alespoň podle tvrzení pohádkových knížek...

Bohužel, doživotními jizvami duše to neskončilo a počítám, že podobných lekcí mě ještě vícero čeká. Jak se dá vytušit, po panu Prvním přešel i pan Druhý.

S panem Druhým jsme prostě uvízli ve stejném čase na stejném místě. On a jeho nápadná podoba s Prvním způsobili, že jizvy tam hluboko uvnitř praskly a veškerý hnus, co se ukrýval pod nimi, se vyvalil na povrch. Má osobnost byla rozmetána na kusy. Chování laciné děvky, honba za plytkými hodnotami krátkodobých potěšení a lži, nic než lži. Stará Já byla v prachu, pryč, jako kdyby nikdy neexistovala. Nezůstalo nic a nikdo nelitoval. Nikomu nechyběla její obdivuhodnost.

Nejsem sama, nyní již ne. Jsem tvojí hračkou, Druhý, když si chceš hrát. Jsem publikem, když potřebuješ potlesk (a ten ty máš moc rád). Jsem majetek, když chceš vlastnit. Jsem kurva, pokud máš zájem. Nejsem, když o to nestojíš.

Nejsem sama. Nejsem už nic. Co zbylo je láska k Prvnímu, láska, o které nikdy nevěděl a já doufám, že se ani nikdy nedozví. Jediná láska mého života naplnila svůj osud neopětování.

Pane, nedopusť, aby přišel Třetí. Ušetři, prosím, tu prázdnou trosku, kterou jsem se stala. Anebo, chceš-li, sešli lásku, aby mě opět složila dohromady, když už mě zvládla rozbít...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama