Zima

9. dubna 2012 v 10:41 | T-R |  Kapitoly Cyrilova života
Cyril ležel v závěji a díval se na modrou oblohu. Byl slunečný den, krátce po Novém roce. Na zemi ležel čerstvý prašan a rtuť teploměru se pohybovala jen lehce pod nulou. Sníh ho promáčel, jak zůstal dlouho ležet, ale nijak zvlášť si toho nevšímal. Přemýšlel.

Chvíli, spíš jen pro zábavu, si představoval, jaký byl další osud Malého psa. Oni dva se rozešli, když se Cyril vrátil domů - Malý pes ze strachu ani nedokázal vkročit do chodby panelového domu. Tenkrát zůstal sedět na chodníku před vchodem a po pár hodinách prostě zmizel. A Cyril byl rád takovým tím zvláštním způsobem, který by těžko někdo jiný pochopil. Byl vděčný za Psův strach, koneckonců ho zbavil zodpovědnosti a vyhlídky na neradostné soužití v malém bytě.

Ano, Cyril byl vždycky sobecký. Jenže tentokrát mu tyhle sebestředné myšlenky přinášely i chmurnou náladu. Na to nebyl zvyklý. Proto se raději vrátil k přemýšlení čistě o sobě a nimrání se ve vlastních problémech. Ale dnes to nebylo tak snadné. Asi měl Malého psa rád; tak rád, jak jen dokázal ve svém, skutečné lásky neschopném, srdci.

Litoval se. Zlobil se na okolnosti, které mu nedovolovaly žít normální život. Čím častěji o tom však uvažoval, tím více si pohrával s myšlenkou, že i kdyby nebylo těch problémů, nejspíš by nežil jinak. Pořád by byl sebestředný fňukal, co by visel na krku matce se sestrou, bez práce, bez přátel, bez čehokoli, na čem by mu mohlo záležet. Kupodivu ho tato myšlenka uklidnila. To, že byl psanec, ho přeci jen omlouvalo. Nemusel se cítit provinile.

Slyšel z povzdálí smích. V nedalekém parku se nějací lidé koulovali. Pomalu usoudil, že je čas se přesunout někam do klidnější lokality.

"Jste v pořádku?"

Otevřel oči. Nad ním se skláněla cizí dívka. Přikývl a mlčky studoval její povědomou tvář. Byla to ona, ta, co nedávno krmila z mostu labutě.

"Není vám zima?" Stále nechtěla odejít.

Zavrtěl hlavou. "Proč?"

"Lidem ležícím hodinu v závěji většinou zima bývá," odsekla a otočila se k odchodu.

Nechápal, proč se o něj vůbec zajímá. Co je jí do toho?! A nakonec je ještě protivná, jako kdybych já mohl za to, že se neumí starat jen sama o sebe!

Vyhrabal se ze sněhu a ano, dal se do něj chlad. Nechtělo se mu domů. Chtěl mezi přátele, i když sám nikdy nezvládal být skutečným a dobrým přítelem, chtěl normální práci, chtěl normální starosti. Nicméně nedokázal vůbec nic dělat pro to, aby to změnil.

Nechápal, na co vlastně čeká. Co očekává, že se náhle změní? Pocítil úzkost; nechce takhle ustrnout do konce života, ať už do toho přirozeného za spousty let nebo do toho, který by si v nejbližší době nejspíš přivodil sám, kdyby to takhle dál pokračovalo.

Chtěl rozzuzlení a chtěl ho ihned. Nejlépe deux ex machina, to by vyhovovalo jeho povaze. Žádná angažovanost, žádné riziko, žádné ztráty. Jen zisky.

Zafoukal vítr. Roztřásl se zimou. Oklepal si sníh z bundy a manšestráků. Na druhém břehu blízké řeky uviděl známou postavu, hubatou holku. A k jeho překvapení si uvědomil, že hází sněhové koule jakoby do prázdna. To proto, že pes, kterému je házela byl světlý a na bílém pozadí se ztrácel.

To překvapení netkvělo v tom, že by házela koule po imaginárních přátelích - na to mu zrovna tahle holka přišla divná dost a přátele určitě jiné než vymyšlené neměla. Potrhlý bílý pes byl totiž Cyrilův Malý pes.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama